Bekim Aziri si zlomil páteř, na předloktí si pak vytetoval nezabudni si vozík (2024)

Vždycky, když se přihodí něco nečekaného nebo nějaká katastrofa, pokládáme si otázku proč teď a proč mně? Kolikrát vživotě jste se zeptal, proč jsem zrovna já skončil na vozíku?
Tuto otázku jsem si položil dvakrát, možná třikrát, a když jsem zjistil, že na to neexistuje odpověď, tak jsem se na to přestal ptát. Už od toho okamžiku uběhlo patnáct let a já jsem zjistil, že to tak mělo být.

Abyste skončil na vozíku?
Myslím, že jsem tomu šel trochu naproti. Nikdy jsem nežil klidný život. Adrenalin a nebezpečí se mi staly osudným. Podcenil jsem situaci a stalo se. Vinu dávám jen sobě. Tenkrát jsem neměl některé věci srovnané vhlavě. Mohl jsem vsoutěži couvnout a na kolo nesedat, ale mě spíš napadaly myšlenky, když zabrzdím, co řeknu, že jsem měl blbý pocit?

Co přesně se stalo?
Osudným mi byl pád na bikrosovém závodě v Přerově. Zlomil jsem si krční obratle C4-C5, což mi poškodilo míchu.

To vám způsobilo ochrnutí všech čtyř končetin. Vy jste ale zůstal pozitivní. Byla to řekněme hra, abyste nepadnul do depresí?
Od začátku jsem byl pozitivní. Vždycky jsem byl takový. První, co mě napadlo po probuzení, bylo: to už si asi nikdy „nezatrťkám“, ale neměl jsem žádné psychické problémy, a hlavně měl jsem kolem sebe skvělé a dobré lidi, kteří mi vpodstatě ani nedali možnost na nějaké špatně myšlenky. Vždycky kolem mě panovala sranda a humor. Adělal jsem si ho ize sebe. To mi pomáhalo nejvíc.

Ipo tom, co vám lékaři řekli, že už nikdy nebudete chodit?
Bylo mi řečeno, že je tam velmi malá šance, že se na nohy někdy postavím, ale mně to stačilo! Imalá šance je pořád šance. Nechtěl jsem si připustit co*koliv jiného. Vhlavě jsem si nastavil, že všem dokážu, že to dám.

Adal.
Bylo to zhruba půl roku po úraze. Sice spomocí, ale stál jsem. Ato byl jenom začátek.

Navzdory lékařům jste překonával hranice možností. To muselo stát hodně sil a píle.
Chtěl jsem všem dokázat a ukázat a hlavně sobě, že já se na nohy postavím, no a podařilo se. Samozřejmě to byla dlouhá cesta a velmi mnoho cvičení. První roky jsem cvičil až osm hodin denně. Máma mě brávala na rehabilitace do fitka a na masáže každý den! Vpodstatě jsem to měl jako pracovní dobu. Někdo chodil do práce a já cvičil.

Co na to doktoři, nezanevřel jste na ně?
Ne. Lékaři mi šanci dali. Ikdyž malou, ale dali. Oni mají svoje tabulky, svoje přístroje, ale neznají pacienta, co má vsobě a jak je nastavený. Personál v Olomouci byl neskutečně super. Vždy na ně velmi rád vzpomínám a jsem jim vděčný. Jednoduché to neměli ani rodiče. Maminka se dostala před nelehkou volbu, kdy se jí lékař ptal, co upřednostní, jestli lásku kšestnáctiletému synovi, nebo jeho zdraví.

Ona tenkrát volila zdraví. Nechala vás vnemocnici napospas vlastnímu smíření a životu a znemocnice odešla.
Ze začátku to pro mě bylo velké zklamání. Ale časem jsem si uvědomil, že udělala to nejlepší, co mohla, ikdyž to pro ni muselo být velmi těžké. Já jsem vté chvíli věděl, že to musím zvládnout. Že na sobě musím zamakat. Nechci si ani představit, co musela prožívat spolu státou.

To její rozhodnutí nechat vás napospas vlastní síle mohlo ovlivnit to, jaký jste byl před úrazem. Kluk, který miluje adrenalin a nebezpečí. Před ničím se nezastaví.
Určitě ano. Miloval jsem adrenalin. Měl jsem taky hodně zranění. Rád jsem vynikal a vždycky jsem chtěl být ve všem nejlepší. Doběhlo mě to, ale vté těžké situaci mi nakonec moje houževnatá povaha pomohla.

Je pro vás těžké to ego potlačit?
To je pro mě to nejtěžší. (smích) Ale jde to. Musím, jinak bych zůstal sedět doma a nemohl být tam, kde jsem nebo kde bych chtěl být.

Vzpomenete si na největší blbost, kterou jste udělal už jako ochrnutý?
(smích) Bylo toho víc. Ale jako první mě napadá skok zletadla nebo salto dozadu na motorce s Liborem Podmolem, vaším mistrem světa ve freestyle motokrosu.

Upozorňujete tím na život shandicapem a snažíte se bourat zažité stereotypy a předsudky, je to tak?
Přesně tak. Tyto šílenosti asi dělat každý nemůže a nechce, ale pomáhá to jinak a velmi mě těší, že sem tam mi někdo napíše jako třeba majitel restaurace, že kvůli mně předělali restauraci na bezbariérovou. Tím totiž nepomohl jen mně, ale hodně dalším vozíčkům. Amě potěšilo, že jsem byl ten spouštěč.

Skamarádem jste otevřeli speciální fitko, kam jezdí desítky vozíčkářů nejen ze Slovenska, ale izČeska. Jste tím tahounem a motivátorem hlavně vy? Očekávají vozíčkáři, že se stane„zázrak“?
Je to vpodstatě poslání. Lidé mi píší, že je motivuji ktomu, aby znovu cvičili a podobně. Takže asi se to mělo stát, abych ukazoval lidem, že ina vozíčku se dá žít plnohodnotně a člověk může být spokojený. Jezdí knám lidé nejen ze Slovenska, ale izČeska. Když knám přijdou, tak zjistí, že jsme všichni dohromady velmi dobrý tým. Máme super trenéry, přátelský přístup a ostatně musí říct klienti, ikdyž se nerad chválím, že to asi děláme dobře, když máme přes sedmdesát klientů na vozíku.

Když jsme si spolu začali povídat, řekl jste, že lidé závidí ihandicap. Jak jste to myslel?
Nějaký týpek mi napsal, že by mě nejradši shodil ze schodů, protože vydělávám na svém handicapu a otevřením fitka zvozíčkářů tahám peníze.

Co jste mu odpověděl?
Vpodstatě nic. Člověk, který toto dokáže napsat, musí mít sám nějaký problém a něco ho trápí a potřebuje si ten tlak vyventilovat. Jestli mu to pomohlo, tak ať si poslouží. Mě se tyto věci nedotýkají.

Pociťujete, že invalidy společnost vnímá jako chudáky nebo dokonce ijako retardované?
Možná tomu tak bylo dříve, ale teď už to tolik nevnímám. Společnost se naštěstí mění. Samozřejmě, že jsou lidé, kteří nás tak vnímají a občas na nás slabikují a mluví hlasitěji, protože si myslí, že jsme asi imentální, ale já nebudu nikoho přesvědčovat. Osobně se mám dobře a rozhodně se nepovažuji za chudáka.

Potkat vozíčkáře na ulici mi stále přijde vzácné ipřesto, že invalidů je mnoho. Iproto vás možná společnost vnímá jakýmisi zažitými předsudky. Co je pro vozíčkáře největší problém, který chodící člověk vůbec nevnímá?
Tak samozřejmě bezbariérovost. Chodníky a obrubníky jsou jasné. Ale co mě mrzí, když chci jít třeba na večeři, musím si předem ověřit, jestli jsou tam schody a jestli se tam dostanu na záchod. Nechápu, že to není samozřejmé. Mám stavební školu a vím, že to vnávrhu musí být, ale často ani vnových restauracích bezbariérovost nebo záchodky pro vozíčkáře nejsou. Iproto hodně vozíčkářů nechodí ven. Vezměte si jen příklad, když půjdete na rande, chcete holku pozvat do restaurace a na výběr máte maximálně dvě a někde žádnou restauraci. Chápu ty staré restaurace, že je nemají, ale proč ne ty nové?

Bekim AziriZdroj: se svolením Bekim Aziri

Jezdíte do škol, kde dětem předáváte nejen informace osobě, ale snažíte se je iedukovat. Komunikují, ptají se, zajímají se?
Snažím se to celé vést kamarádky a děcka to vnímají pozitivně. Uvolní se a ptají se na všechno možné. To mě velmi těší, že se zajímají, a já tím bořím předsudky a některé výsměšky, které se objevují nejen na sociálních sítích, kde se děti lidem na vozíku posmívají.

Taky jsem na jeden podobný příspěvek narazila. Bylo vněm 'blbeček na krypl vozíku'.
Ten autor příspěvku má velký problém a určitě by to měl řešit. Normální a spokojený člověk by to nenapsal.

Bál jste se, že budete mít problém najít si partnerku?
Proběhlo mi to hlavou, ale první frajerku jsem si našel už tři měsíce po úrazu, takže mě to hned přešlo. (smích) Doporučuji na to nemyslet a zbytečně se nevystavovat podobným negativním myšlenkám. To, že někdo nechodí, neznamená, že nemůže být super partner.

Zhruba před rokem se vám narodila dcerka Elia. Jak moc vám to změnilo život?
Nedá se to popsat slovy. Je to nejvíc, co jsem kdy vživotě zažil.

Všimla jsem si, že máte na pravém předloktí tetování: „nezabudni si vozík“. Vy zapomínáte na vozík?
(smích) Stalo se mi to mnohokrát. Jsem nepozorný a občas roztržitý, takže vozík někdy zůstane před autem nebo doma vgaráži.